6. Založení Orlice

V dnešním pokračování našeho putování do minulosti se přesuneme do Čech, na králické panství a projdeme si jeho historii až k událostem třicetileté války. Opět se vrátíme do časů, kdy nám toho zrcadlo moc neukáže, ale s postupem dějin jsou vyjevované obrazy stále výstižnější.

Jak jsme zjistili dříve, osidlování pohraničí probíhalo z několika směrů, většinou podél vodních toků. Jednak to bylo směrem od Zábřehu přes Štíty k Červené Vodě a Šanovu, další směr byl od Moravské Sázavy mezi Lanškrounem (první zmínka 1285) a Jablonném nad Orlicí (poprvé doloženo 1304). Podél Tiché Orlice se osidlovalo přes Š½ampach a Letohrad až k Mladkovu. Ten je poprvé zmíněn v roce 1354. Směrem ze severu se šířilo osídlení od Kladska ke Kladské Bystřici a Mezilesí, o němž je první zmínka z roku 1278.

Roku 1357 vydal Karel IV. listinu, v níž postupuje Čeňkovi z Potštejna žampašské panství s celnicí v Mladkově a „montana in Greylichs“. Slovo „montana“ se může vyložit buď jako hornatá krajina nebo také oblast s doly (horními díly). Výslovné potvrzení myšlenky o dolování na Králicku však prozatím neexistuje. Rok 1357 tedy dokládá existenci oblasti, nikoli však sídla (obce nebo města) Králíky. Víme alespoň to, že Králicko bylo součástí žampašského panství.

Dějiny žampašského panství se poté odvíjely velmi pestře, ale pro naše vyprávění nemají zásadní význam a tak se raději přeneseme časem dál do roku 1568, kdy Jan Burian ze Š½ampachu nechal provést přesné vytyčení hranic Králicka, které mu připadlo jako dědictví. V protokolu jsou uvedena místa, odkud pocházeli svědci zúčastnění při vyměřování. Mezi nimi jsou i jména z Králík. Toto je tedy letopočet, kdy nejpozději existovaly Králíky jako osídlené místo. Existuje však hypotéza, že Králíky založil Janův otec Zdeněk ze Š½ampachu někdy po roce 1548.

Dalším majitelem panství se stal Zdeněk z Valdštejna, prastrýc Albrechta z Valdštejna. Koupě panství byla do zemských desek zaznamenána z neznámých příčin později, teprve roku 1577. Tento zápis je také prvním, kde je uveden ucelený popis panství. Je zde uvedeno město Králíky, městečko Mladkov a vsi Hedeč, Dolní, Prostřední a Horní Lipka, Červený Potok, Heřmanice, Morava, Boříkovice, Lichkov a Petrovičky.

Za Zdeňka z Valdštejna pokračovala osidlovací činnost a po jeho smrti se roku 1585 ujala správy panství jeho žena Anna, rozená z Redernu. Dlouho však vdovou nezůstala provdala se za Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (nejedná se o známého renesančního básníka – ten žil na přelomu 15. a 16. století, tedy skoro o sto let dříve).

Anna z Redernu vydala 12. ledna 1587 v Chomutově česky psané robotní privilegium, kde se poprvé připomíná ves Orlice (jedná se o dnešní Dolní Orlici). V tomto privilegiu jsou stanoveny doposud nijak neupravované zásady určování robotních povinností. Výše roboty byla stanovena podle výměry půdy. Potažní robota z jedné šňůry (1,151÷1,439 ha) byla půl dne nebo se mohl poddaný vykoupit pěti bílými groši. V privilegiu je uvedena formule, která říká, že pokud by majitel potřeboval robotu vyšší, musel za každý den navíc zaplatit poddanému 10 bílých grošů. Kromě potažní roboty, byla zde uvedena ještě robota ruční, kde byla stanovena rovněž norma půl dne ze šňůry nebo plat 6 bílých grošů. Dále byl sedlák povinen opracovat 1 den při mlácení semene nebo zaplatit 5 grošů a jeden fenik. Poddaní, vlastnící povozy museli ještě podle potřeby jezdit po celé zemi, ale za každou míli a centéř (61,65 kg) měli dostat zaplaceno 2 krejcary. Krom toho museli vozit vápenec a dřevo do vápenek a rozvážet vápno a dělat a navážet klády na pily v Mladkově a Orlici. Všech poddaných se ještě týkala povinnost udělat sáh dříví (5,619 m3) pro potřeby vrchnosti, tři dny byl povinen jít na lov zajíců nebo tuto robotu nahradit při mlácení nebo se vykoupit jedním a půl grošem za každý den. Privilegium dále obsahuje povinnosti, které nejsou přesně vyčísleny. Jednalo se o čištění stájí, rybolov, lov velké zvěře a pomocné práce na stavbách vrchnosti. Š½eny poddaného měly povinnost pracovat 2 dny nebo zaplatit půl groše za den a dále byly povinovány účastnit se sklizně a zpracování lnu. Z naturálních dávek je uvedena povinnost odevzdávat 1 kus příze (bez bližší specifikace).

Anna z Redernu zemřela 28.8. 1588 a panství přešlo na jejího manžela Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Ten se opět oženil a vzal si Evu z Valdštejna. Podle smlouvy s Annou z Redernu měl majetek v případě bezdětnosti manželství připadnout zpět rodině Redernů. Bohuslav se však uchýlil ke lsti. Nejprve získal od císaře Rudolfa II. privilegium, podle kterého mohl svobodně zacházet se svým majetkem. Dále nechal do zemských desek vložit zápis o tom, že je manželce Evě dlužen 10 000 kop grošů a výši tohoto dluhu jí postupuje panství Králíky. Toto jednání bylo ovšem podle tehdejšího právního pohledu protiprávní.

Bohuslav Hasištejnský zemřel 17.10. 1605 a Eva ihned po jeho smrti žádala, aby jí obyvatelé panství složili slib poddanství. Ti však věděli o smlouvě a o jejím porušení a složit slib odmítli. Navíc byli podporováni Kateřinou z Redernu, švagrovou Anny, která hájila své zájmy. Situace se ještě vyhrocovala tím, že Eva žádala po poddaných povinnosti přesahující rámec výše popisovaného privilegia, ačkoli v privilegiu stojí, že je závazné i pro další majitele panství. Odpor poddaných tedy vzrůstal. Eva se obrátila k císaři a panství několikrát navštívil krajský hejtman z Hradce Králové. Obyvatelé však byli neoblomní a pro jistotu přestali plnit všechny robotní povinnosti. Situace se vyřešila až zásahem hradecké krajské hotovosti někdy koncem května 1607, která přinutila poddané k poslušnosti. Několik králickým měšťanů bylo zajato a uvězněno nejdříve v Hradci Králové a poté na Pražském hradě v Bílé věži a teprve později na prosby králické městské rady byli propuštěni.

Eva z Valdštejna se 25.6. 1607 znovu provdala za Georga Fridricha z Hohenlohe, příslušníka starého německého protestantského rodu. Někdy v říjnu přijela Eva se svým chotěm do Králík a konečně přijala slib poddanství. Zřejmě k tomu přispěla i přítomnost tisícovky vojáků, kterým Jiří Fridrich velel. Hned po slavnostním příjezdu a hostině (dříve rebelující obyvatelé se nyní potřebovali vrchnosti zavděčit, tak se snažili, jak mohli) však začalo verbování do vojska, což svádí k domněnce, že šlo o mstu vůči některým bývalým povstalcům.

Georg Fridrich vydal roku 1608 privilegium ve kterém nás může zaujmout to, že poddaní měli zakázáno prodávat své výrobky jinde než na králických týdenních trzích, čímž vlastně bylo vyzdviženo dominantní postavení Králík v rámci panství.

Nepokoje se tedy podařilo zklidnit a nastalo období relativního klidu, které však bylo záhy ukončeno stavovským povstáním a třicetiletou válkou. Georg Fridrich byl luterán a hlásil se k protihabsburské Evangelické unii. Aktivní byl již od samého počátku konfliktu, když se stal jedním z organizátorů a velitelů stavovského vojska. Po porážce na Bílé hoře byl majetek Georga Fridricha zkonfiskován. Během války prošla krajem několikrát vojska obou stran. Nejzávažnější vpád proběhl snad v srpnu 1622, kdy na Králicko vpadly Thurnovy jednotky z Kladska a ve snaze co nejvíce poškodit císařský majetek vydrancovaly některé vesnice a získaly značnou kořist. Paradoxem je, že ve vojsku byli i muži naverbovaní z Králicka, takže se dá říci, že vlastně ničili majetek svůj nebo svých příbuzných.

Po porážce na Bílé hoře začal Georg Fridrich z Hohenlohe hledat cestu k císaři a nakonec se stal roku 1623 členem jeho vojska Po pěti letech služby mu císař zkonfiskovaný majetek navrátil. Jeho žena, Eva z Valdštejna, však králické panství obratem prodala další významné osobnosti tehdejší doby, vojevůdci Gottfriedu Heinrichovi z Pappenheimu. Gottfried Heinrich byl pánem Králicka až do 17. listopadu 1632, kdy podlehl zraněním z bitvy u Lützenu. Díky starostem s válkou však zřejmě panství nenavštěvoval.

Jeho dědicem se stal Wolfgang Adam z Pappenheimu. Za jeho vlády, v roce 1633, zasáhl zemi mor. Za této smutné události začali františkánští a jezuitští misionáři organizovat poutě na Lysou horu nad Králíkami. Tyto poutě měly odvrátit mor a válečné útrapy. Tyto poutě jsou poprvé doloženy roku 1636. Jak jsme se dozvěděli již dříve, na území Králicka a Červenovodska několikrát vtrhly švédské oddíly (v letech 1642 ÷ 1647), takže úpěnlivá přání poutníku vyslyšena nebyla, nicméně tradice poutního místa se uchovala prakticky až do dnešních dnů.

Za zmínku ještě stojí fakt, že Králicko bylo po celou dobu třicetileté války protestantské (jinak tomu bylo na rudském panství, ale o tom jsme si vyprávěli už dříve) a teprve kolem roku 1640 přišel do Králík první katolický kněz, farář Paul Dahinden a oficiální katolická fara zde byla zřízena až v roce ukončení války, tedy 1648. To již ale mělo panství jiného pána, tedy vlastně paní – byla jí vdova po Wolfgangu Adamovi Kateřina, když její choť byl zabit při souboji s generálem Goltzem v Praze roku 1647. Kateřina se znovu provdala, tentokrát za Michala Ferdinanda z Althanu a Králíky mu v roce 1650 postoupila jako věno. Tím začala další kapitola králického panství, která trvala až do roku 1945.

První systematické „sčítání lidu“ bylo prováděno za účelem placení daní z pozemků a probíhalo v letech 1653÷1654. Bývá označováno jako tzv. berní rula . Tehdy měla Orlice 15 sedláků a 10 chalupníků. Zajímavé je, že v době rebelie (1605÷1607) králických poddaných byla většina písemností psána česky, ale na konci třicetileté války již pouze německy. Podle údajů ve výše zmíněné berní rule vymizela jména česká a byla nahrazena německými. Evidentně šlo o náhradu obětí moru a války novými kolonisty z území dnešního Německa. Do tohoto období můžeme tedy zasadit poněmčení kraje.

Dnešním vyprávěním opouštíme Králicko po skončení třicetileté války, přesněji v roce 1650, kdy se na dlouhý čas stávají majiteli panství Althanové. O tom, jak to za jejich vlády vypadalo, si povíme zase někdy příště.

V roce, kdy uzavíráme dnešní pohled do zrcadla dějin, existuje pouze Dolní Orlice (Horní bude založena o něco později) a její stáří je přibližně tři čtvrtiny století.

Ing. Václav Jetmar