5. Nástup Lichtenštejnů

Minule jsme naše vyprávění přerušili s příchodem třicetileté války. Nemá smysl líčit podrobnosti tohoto komplikovaného konfliktu, ani to ostatně nespadá do okruhu našeho vyprávění. Pokud si někdo bude chtít své vědomosti občerstvit, jistě si vhodný zdroj najde. SoustřeÄme se tedy spíše na události v obci.

Každá válka s sebou nese strádání jak fyzické, tak duševní. Musíme si uvědomit, že průměrná délka lidského života v oněch dobách se přibližně rovnala oněm třiceti letům. Na konci války již tady žila a hospodařila prakticky jiná generace. Tito lidé se povětšinou již ve válce narodili a byli jí přivyklí. Informace o tehdejším životě jsou kusé a neúplné. Zjišťujeme pouze, že mezi lety 1642-1647 Červenou Vodu několikrát vydrancovali Švédové. První útok byl směřován ze Slezska a moravská šlechta proto prosadila vybudování obranných valů, tzv. šancí, mezi Orlicí a Boříkovicemi. V době ohrožení bylo opevnění obsazováno jak vojáky, tak i poddanými z Moravy. Největší počet poddaných zde byl v prvním roce – 1642, pak již opevnění patrně ztrácelo význam, neboť Švédové přicházeli z druhé strany, směrem od Olomouce, kterou se jim podařilo dobýt a kde si udělali základnu prakticky až do konce války. Zajímavé je, že tehdejší majitel králického panství Wolfgang Adam Pappenheim, sám voják jemuž navíc mělo jít i o obranu jeho majetku, proti tomu protestoval, jelikož prý šance poškozují jeho lesy a půdu. Nakonec vyslovil domněnku, zda iniciativa vzešlá z moravské strany, ale realizovaná na české půdě nemá později posloužit k posunutí moravské hranice směrem na západ. Zbytek těchto opevnění je zachován na návrší Val mezi Horní Orlicí a Dolní Hedečí.

Aby pohrom nebylo málo, tak roku 1633 se ještě přidává morová epidemie. Ta sem zavítala ještě jednou, v roce 1712 (pro zajímavost: poslední epidemie v Evropě byla v letech 1713-15 a od té se nevrátila. Nikdo neví, jak je možné, že po několika staletích se najednou mor nevrátil. Na druhou stranu je třeba dodat, že bacil moru byl objeven až mnohem později a dnes již prakticky není možné ze stručných dobových zpráv usoudit, co skutečně byl mor a co jiná nemoc). Na paměť této zkázy stojí vedle obecního úřadu socha Nejsvětější Trojice z roku 1715. Jedná se o velmi dobře zvládnutou barokní plastiku, pravděpodobně z dílny Pacáků.

Dále máme zprávu, že v roce 1671 je červenovodská fara již katolická a mezi lety 1683 a 1386 byl původní dřevěný kostelík přestavěn do dnešní zděné podoby. Stavba byla zahájena 31.5. 1683 za účasti knížete Jana Adama Ondřeje Lichtenštejna a od tohoto data jsou také Lichtenštejni uváděni po tři století jako patroni kostela. V kostele byly 3 zvony, nejstarší z roku 1620, pojmenovaný Albyn, podle zdejšího faráře, a další pak z let 1656 a 1756.

Třicetiletá válka i morové epidemie měly za následek úbytek obyvatelstva v obci. Lichtenštejnové situaci vyřešili tím, že pozvali osadníky ze zemí dnešního Německa. Toto je období, kdy prakticky v obci vymizelo české obyvatelstvo a bylo nahrazeno německým. Jedním dechem ale musím dodat, že národnostní cítění tehdejších obyvatel bylo rozdílné od našeho současného. Stručně řečeno, mnoho lidí se považovalo za Čechy, aniž by uměli jediné české slovíčko. Rozhodovalo místo, nikoli jazyk. Náhled na národnost se ale časem měnil a celá situace vyvrcholila na počátku 20. století obsazením Sudet. Ale to opět předbíháme.

Z útržkovitých zpráv se dále dovídáme, že od roku 1654 jsou vedeny matriky a v roce 1656 byl v Červené Vodě dědičným rychtářem Jantschke. V té době bylo v obci 29 sedláků a 31 chalupníků.

Pokud budeme chtít vědět něco více o životě našich předků musíme se, jak již několikrát předtím, poohlédnout jinam. Současníci z doby třicetileté války viděli Čechy takto: Francouzský úředník Baltazar Monconys píše při svých cestách po Čechách a Praze roku 1633: Cesty jsou rozjety, ve vesnicích nedostane člověk k jídlu než to, co si přinese a ke spaní je jen sláma… Viděl jsem tandlmark židovský, potom kožešnický a v obou zeje jen holá bída. Takový dojem činí celé město. Arnošt Denis zase uvádí: Venkovské obyvatelstvo, jež si až do roku 1618 zachovalo jistou zámožnost, není než houfem žebráků…Nejšťastnější si zachovali několik koňů tak vychrtlých, že byli zapřaháni po čtyřech a po šesti…Je velmi málo dětí. Divokosti a surovosti přibývá, divoši, navrátivše se ku prvotnímu stavu, žijí v lesích a jejich řeč přestává na několika zvucích, nejasně vyrážených…V.V. Tomek: Vesničtí rychtáři a konšelé neznají abecedu. Gramotný sedlák je teÄ politicky podezřelou osobou…

Dříve bývala pýchou českého státu poměrně vysoká vzdělanost. Téměř každý uměl číst a psát, téměř v každé chalupě byla bible. Pro porovnání si uveÄme zprávu z Moravy po válce - z roku 1670: škol je pouze 327, takže v devíti obcích z deseti se dětem nedostává žádného vzdělání. Přitom v místech, kde škola je, dochází pouhá šestina žáků, a to ještě nepravidelně. Situace se dlouhou dobu lepšit nebude.

Oproti zprávám uvádějícím stav v předbělohorské době je to rázem obrat prakticky čelem vzad. Z bohatství bída, z nebe peklo. Po konci třicetileté války se situace začala měnit v Čechách zavládl mír (Moravu několikrát postihly turecké nájezdy), tolik potřebný pro zotavení hospodářství i kultury.

Erb Lichteštejnů Lichtenštejni jsou starý šlechtický rod pocházející ze Štýrska a jeho předkové se připomínají již ve 12. století. To je informace, která není ničím zvláštní. V Čechách a na Moravě v té době samozřejmě existovaly také šlechtické rody. Zajímavé ovšem je, že jeho členové žijí dodnes, tedy přes 8 století se dařilo členům rod zachovat, zatímco drtivá většina domácích rodů postupně vymřela a byla nahrazena rody přicházejícími z ciziny právě v období, které si popisujeme.

První Lichtenštejn, o němž máme zmínku, je Jindřich, který získal od českého krále Přemysla Otakara II. panství Mikulov na Moravě. Od té doby svůj vliv a majetek neustále rozšiřovali a Karel z Lichtenštejna se stal roku 1608 knížetem. Jak jsem se zmínil v minulém dílu, právě Karel nejvíce rozšířil své statky (díky konfiskacím) za stavovského povstání a byl, za nepřítomnosti císaře, de facto vládcem v Českém království. Alespoň ve zkratce si uveÄme události v jeho životě. Je z toho patrné, o jak velkou a ctižádostivou osobnost zřejmě šlo:

Narodil se roku 1569 a ve svých dvaceti čtyřech letech se oženil s Annou Marií z Boskovic, dědičkou rozsáhlého boskovického statku. Již to byl první krok k vzestupu. Z dějepisu víme, že šlo o naprosto běžný tah k získání majetku. Roku 1599 přestoupil na římské vyznání, což, jak se později ukázalo, byl předpoklad k další kariéře. Už nezjistíme, jestli změna víry byla čistě záležitostí srdce a svědomí nebo jen čistá vypočítavost, každopádně s předstihem zvolil správnou stranu. Ještě v témže roce získal úřad moravského nejvyššího sudího, který zastával do roku 1601. Je možné, že získání úřadu bylo podmíněno právě vírou, ale na druhou stranu v těchto letech bylo v království ještě mnoho úřadů zastávaných protestanty. V letech 1604-1607 působil jako moravský zemský hejtman a navíc v 1600-1607 byl předsedou tajné rady Rudolfa II. V posledně jmenovaném roce obdržel i tzv. velký palatinát, jenž mu povoloval razit mince. Ve sporech uvnitř dynastie Habsburků se postavil na stranu Matyáše a poté jeho nástupci Ferdinandovi II., za což byl odměněn roku 1620 správcovstvím a roku 1622 místodržitelstvím v Českém království. V témže roce dostal řád Zlatého rouna (byl 352. rytířem řádu). Pokud bych chtěl vyjmenovat majetky, které se mu podařilo za života získat, dostal bych se k rozsáhlému výčtu asi dvaceti panství a statků na Moravě i v Čechách, čímž nechci čtenáře nudit, takže se raději posuňme dál.

Dědicem majetku se stal Karel Eusebius z Lichtenštejna, který jako jediný ze sedmi dětí se dožil dospělého věku. V době otcovy smrti (Karel zemřel roku 1627) dědictví spravoval za patnáctiletého nástupce majetek jeho strýc Maxmilián a v roce 1632 se ujal Karel Eusebius vlády sám. V roce 1653 jej potkala nemilá záležitost, neboť královská komora chtěla nechat přešetřit všechny otcovy majetkové zisky. Karel Eusebius se vyhnul vyšetřování tím, že zaplatil astronomickou částku téměř dvou milionů zlatých (někdy je těžké se zbavit pocitu, že se lidé v průběhu staletí až tak moc nezměnili).

Osobou Karla Eusebia se vracíme zpět k osudům Červené Vody a jejich částí. Z různých zdrojů se můžeme dozvědět, že Moravský Karlov byl založen roku 1630. Není důvod tomu nevěřit. Co je psáno, je dáno. Zajímavé ale je, že jej měl založit právě Karel Eusebius a po něm měl být Karlov pojmenován. V předchozím odstavci jsme se ovšem dozvěděli, že až do roku 1632 za Karla Eusebia vládl jeho strýc Maxmilián. Tak jak to tedy bylo? Naše zrcadlo má malou optickou vadu. O skutečnosti můžeme jen spekulovat. Založil jej poručník a pojmenoval po zatím nezletilém majiteli? Nebo jej opravdu Karel Eusebius založil, ač neměl právní způsobilost? Možná by bylo možné situaci objasnit studiem tehdejších práv a zvyků, možná nám by ani tato znalost nepomohla. Ať to bylo tak, či onak, vesnice byla založena a první obyvatelé sem přišli ze sousední Bílé Vody, proto byl Moravský Karlov v 18. století také nazýván Horní Bílá Voda.

Po Karlu Eusebiovi se stal pánem Lichtenštejnského domu 3. kníže v pořadí - Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. Byl to velmi úspěšný podnikatel, který vybudoval mimo jiné vídeňské předměstí Lichtenthal a Lichtenštejnský palác ve Vídni. Jeho zřejmě nejvýznamnější počin byla koupě panství Vaduz a Schellenberg, ze kterých vzniklo dnešní Lichtenštejnké knížectví v Alpách. Ačkoli měl Jan Adam Ondřej tři syny, žádný jej nepřežil a tak roku 1712 vymřela tzv. Karlova linie po meči. Větší část majetku přešla na Gundakarovu linii i s knížecím titulem. Pro upřesnění: titulem kníže se směl oslovovat pouze pán domu a ten byl vždycky jen jeden, většinou tedy nejstarší syn. Čtvrtým knížetem v pořadí se stal Antonín Florian a byl to právě on, kdo dosáhl povýšení panství Vaduz a Schellenberg na říšské knížectví pod názvem Knížectví Lichtenštejn. Nástupcem Antonína Floriana byl Josef Jan Adam, který zemřel roku 1732.

Tady osudy Lichtenštejnů prozatím opustíme a podíváme se na svobodný statek na Mlýnici. V minulých dílech jsme si popsali stav na Mlýnici až do odchodu Schürerů. Pro jistotu si ji shrňme: Po smrti Gerorga Schürera (1647 nebo 1648) dostala jeho žena Anna ultimatum spočívající v tom, že buÄ přestoupí na katolickou víru nebo může mlýnický statek osadit někým vhodným a i se svým majetkem odejít. Vybrala si druhou možnost. Statek předala své dceři Regině provdané za Zikmunda Langera z Langendorfu a odešla.

Tímto začala další etapa v dějinách mlýnického hutního statku – hospodaření Langerů z Langendorfu. Jak již bylo uvedeno výše, v době, o které hovoříme byl relativně nízký věkový průměr a Langerové v tomto ohledu rozhodně nebyli výjimkou neboť v letech 1648 až 1737, kdy vlastnili mlýnický statek se na něm vystřídalo 8 držitelů. Jen poslední z Langerů, Severin Remigius, jej držel od roku 1712, tedy 25 let. Bez tohoto posledního majitele je tedy průměrná délka držení statku necelých 9 let. Můžeme tedy říct, že změny probíhaly vcelku rychlým tempem. Pro úplnost si ony držitele v následujících řádcích aspoň ve zkratce vyjmenujeme.

Ke dni sv. Jana Křtitele (24.6.) 1648 byla sepsána smlouva s majitelem rudského panství o odkoupení sklářského statku. Ovšem po tomto datu se Langerové uvádějí na Mlýnici dále, takže smlouva byla patrně z nějakých důvodů zrušena a nevstoupila v platnost. Když Zikmund zemřel, držela panství jeho žena Regina Langerová z Langendorfu až do své smrti 28.6. 1680. V zápise o úmrtí je uvedena jako „dědičná paní svobodného hutního statku Mlýnice“. Již na sklonku jejího života vedl statek její syn Zikmund Ferdinand Langer. Zikmund však záhy následoval matku na věčnost (22.9. 1682), když mu bylo pouhých 42 let. Podle dědičného práva se majetku ujala jeho žena Marie Terezie a ta jej spravovala přes osm let. Po její smrti (19.10. 1690) zdědil statek Jan Zikmund Langer z Langendorfu a jeho žena Maxmiliána Cecilie rozená de Suene. Pro zajímavost uveÄme, že 20.12.1703 tito majitelé prodali stavební místo mlýnickému rychtáři Kristiánu Ottovi a ve smlouvě se již nehovoří o sklářském statku, je uváděn pouze jako statek mlýnský.

Jan Zikmund opět brzy umírá a jeho manželka, mezitím provdaná, prodává panství Severinu Remigiu Langerovi z Langendorfu za 8.000 zlatých a další výhody. Maxmiliána Cecilie chtěla za prodej statku utržit co nejvíce a proto prodej proběhl formou dražby. Ta se odehrávala na rudském zámku za přítomnosti královského komisaře a zajímavostí (z pohledu dnešního člověka) je, že se licitovalo tak dlouho, dokud nedohořela svíce zapálená na počátku dražby. Severin nabídl nejvyšší částku až na poslední chvíli. Podle smlouvy získal Severin právo na celý statek a práva se k němu vztahující, ale o sklárně se už definitivně mlčí. BuÄto chyběl mistr, který by dokázal sklárně opět vdechnout život anebo již docházelo tolik potřebné dřevo na její provoz.

Severin Remigius Langer z Langendorfu, rytíř řádu Kristova, figaldo v Portugalsku, pán v Petrkově a Lipé, byl zřejmě zámožný člověk, neboť už 12.7. 1719 koupil za 5.900 zl. kamenný mlýn stojící poblíž Červené Vody. Byla to asi výhodná koupě, protože podle privilegia daného Š½alkovským r. 1594 museli zde mlít poddaní ze Šanova, Červené Vody a Mlýnic. V tomto směru byla vrchnost vždy neoblomná, neboť šlo o jejich peníze. Poddaní museli využívat služeb panského mlýna a za porušení tohoto nařízení byly udíleny tvrdé tresty. To samé se týkalo kupříkladu piva – do všech hospod na panství se dodávalo pivo z panského pivovaru. Konkurenční boj v těchto odvětvích šlechta vlastně ani nepřipustila. Ale vraťme se zpět k Langerům. Manželkou Severina byla Marie Anna, rozená Spinouzi, jejímž prostřednictvím měl styky s tehdejší elitou . Kupříkladu jejich svatby (25.5. 1709) se zúčastnil portugalský král Jan V. se svou chotí Marií Annou. Langer vlastnil Mlýnici až do roku 1737, kdy ji odkoupil kníže Václav Josef Lichtenštejn a připojil jej k rudskému panství. Zajímavostí je, že podle smlouvy patřily k prodávanému majetku i pivovar a papírny, ale kde a jak dlouho stály už asi nezjistíme. Majetek byl oceněn na 15.000 rýnských zlatých. Některé části Mlýnice byly poté rozparcelovány a odprodány novým vlastníkům. Tím vznikla nová vesnice, nazývaná Mlýnický Dvůr.

Na závěr dnešního vyprávění si opět shrňme situaci: Červenovodsko prakticky zapadlo do typického scénáře událostí třicetileté války – několikrát bylo vydrancováno, postihly jej morové epidemie. To vše mělo za následek velký úbytek obyvatelstva. Příchodem nového obyvatelstva začala „německá éra“ historie naší obce. Po ukončení války nastal mír a celá země se z těchto ran začala pomalu vzpamatovávat. Obec Opouštíme v roce 1737, kdy se Lichtenštejnům podařilo sjednotit rudské panství. Již Existuje Moravský Karlov a jediná Orlice ještě čeká na založení. Takže příště se podíváme na sousední, králické, panství, abychom byli svědky právě této události.

Ing. Václav Jetmar