4. Na žerotínském panství

V minulé kapitole jsme si trochu odskočili a věnovali se rodu Schürerů. Nyní se vraťme a navažme niť, po níž budeme sledovat události od počátku 17. století dále. Opustili jsme Červenou Vodu a okolní obce v roce 1596, kdy štítecké panství s Červenou Vodou získal Pavel Kathar z Katharu, Bílou Vodu a Mlýnici zase Žerotínové.

Nahlédněme nyní blíže právě na panství, k němuž náležela Bílá Voda a Mlýnice. Na jeho osudu můžeme sledovat poněkud složitější zrod šlechtického velkostatku, jak jsme se o tom zmiňovali dříve. Bílou Vodu založil pravděpodobně Jan z Boskovic, ale přímé důkazy neexistují. První písemná zmínka o ní je z roku 1596, kdy poručníci Ladislava Velena ze Žerotína odprodali severní část zábřežského dominia (16 vesnic od Bílé Vody až po Olšany a navíc statek Bludov) Velenovu vzdálenému příbuznému Janu mladšímu ze Š½erotína, pánu na Losinách. Jako vždy, šlo o řešení složité finanční situace. Pokud chtěli Velenovi poručníci udržet zábřežské panství, museli jeho část odprodat. Tím se tedy stalo, že byl díl panství odtržen a vzniklo panství nové, které Jan ml. ihned přenechal svému synu Bernardovi. Právě on si zvolil za své sídlo a tedy i za správní středisko Rudu nad Moravou (dříve též Ruda Š½elezná) a začal zde na haldách strusky z železářských hutí budovat zámek.

V roce 1612 odkoupil Dominik Schürer z Waldheimu od Bernarda ze Žerotína sklářský statek v Mlýnici. Ke statku patřil i kus lesa s pozemky, zahrady ležící uprostřed statku i se dvěma jejich držiteli, kteří byli povinni platit dávky. Dále podle smlouvy Dominik získal selské majetky, na kterých stála huť. Lidé zde usedlí se stali jeho poddanými. Rovněž Bílá Voda byla pod vlivem Dominika Schürera, který se stal, podle uděleného privilegia, zdejším rychtářem.

Roku 1614, po Bernardově smrti, koupil panství zpět Ladislav Velen. Ten se koupí stal majitelem rozsáhlého komplexu složeného z bývalých panství zábřežského, moravskotřebovského a rudského. Pokud bychom chtěli zhodnotit, jaký byl Bernard hospodář, můžeme z kupní smlouvy zjistit, že se panství rozrostlo již na 19 vsí a jedno městečko a jeho cena stoupla téměř o polovinu. Za 18 let to je zřejmě úspěch, který stojí za zmínku.

V roce 1616 byla dokončena vnitřní úprava zámku (mimochodem na stavbě i výzdobě pracovali umělci z Itálie) a Ladislav Velen se sem přestěhoval ze svého dosavadního sídla v Moravské Třebové i se svým dvorem (který by se podle velikosti dal bez nadsázky označit za knížecí). Pokud jsme prohlásili hospodaření Bernarda za úspěch, pak Ladislav Velen jej daleko předčil. Nejenže dokázal vykoupit rudské panství zpět za 1,5 násobek původní ceny, ale zvětšil své nehmotné i hmotné statky natolik, že se mu na Moravě říkalo „bohatý Š½erotín“. Díky tomuto renesančnímu kavalírovi získala na proslulosti Moravská Třebová, která se stala střediskem vzdělanosti, neboť se mu podařilo sem soustředit lékaře, přírodovědce, astronomy, alchymisty a další učence své doby.

Právě procházíme dobou označovanou jako „předbělohorská“. V ní si země dostala možnost odpočinout od válek a to přinášelo velký rozvoj ve všech oborech lidské činnosti. Životní úroveň v Zemích koruny české (takto se náš stát v popisované době oficiálně nazýval) byla – na tehdejší poměry- velmi vysoká a cestovatelé, přicházející z mnoha míst Evropy, si u nás připadali zhruba stejně, jako my dnes, pokud vyrazíme směrem na západ. Pro ilustraci si přečtěme zkrácené úryvky textů svědčících o životě v renesančních Čechách. Jan Lutzbach, benediktinský převor v Laachu píše: „Lid v Čechách je hrubého zrna a má zálibu v hojných a silně kořeněných jídlech. I obyčejní lidé mívají při obědě a večeři zřídka méně než po čtyřech pokrmech, v létě mimo to ráno k snídani slejšky (bramborové šišky) s míchanými vejci a sýr. Nadto Češi požívají odpoledne k svačině jakož i k večeři sýr a chléb s mlékem. Ale při pití jsou daleko slušnější a mírnější, než se pozoruje v krajinách na pobřeží mořském, kdež i ženy ve třech vypijí během půl dne soudek piva s rozpuštěným máslem. Takovou mírou mohl bych zajisté deset Čechů napájeti po celý týden….Bohatší jsou většinou tak tuční, že jsou nuceni nositi představující tělo v obvazech, které jsou na krku upevněny (pozn.: jde o šle!). Muži jsou silné postavy, hranatí a svalnatí. Též ženy jsou masité a tělnaté. Lid zdá se býti velmi nakloněn smyslným radostem a oddává se zvláště potom rád tělesným chtíčům, když si jídlem a pitím připravil veselou hodinku…“. Angličan John Taylor zase uvádí: „ V Praze se dá za pouhé dva šilinky koupit pěkný krocan a čerstvých ryb já takové množství nikdy neviděl. Krom toho je tam převeliká hojnost ovocných plodů, takže jsem dostal košík hroznů, dvě a půl pinty za penci a čtvrt, za tolikéž plný klobouk pěkných broskví a naložených okurek, přičemž muškátových melounů tam denně náklad pěti či šesti povozů kydají vepřům…“. Tak co myslíte, měli se naši předci špatně? Jak to bylo v naší obci nevíme, ale podle výše uvedených úryvků zpráv si můžeme udělat přibližnou představu o tom, jak se asi u nás žilo. Musíme ovšem na druhou stranu vzít v potaz, že se nacházíme v chudé podhorské krajině, kde je úroda daleko více odvislejší od počasí a dalších vlivů. Z různých pramenů víme, že zde existovalo několik mlýnů (některé se používaly ke sklářské výrobě), lovily se ryby, provozovala čižba, probíhal obchod nejen se sklářskými výrobky, i když ty zřejmě tvořily největší část příjmů.

Ačkoli byl Ladislav Velen ze Žerotína jedním z předních velmožů na Moravě, politické a náboženské otázky jej nechávaly klidným až do doby stavovského protihabsburského povstání. To vypuklo defenestrací 23. května 1618 a stavům šlo o prosazení práv daných Rudolfovým Majestátem (rovnoprávnost všech náboženství), nyní porušovaných císařem, který začal nahrazovat protestanty v úřadech katolíky. Vpravdě tedy šlo především o moc a majetek (jak stavům tak samozřejmě i císaři). Samotné povstání se rozšířilo především v Čechách, Morava se díky snahám olomouckého biskupa, kardinála Františka z Dietrichštejna, nepřipojila. Pro české stavy to ovšem byla stěžejní otázka. Veškerá politická jednání selhala a tak padlo rozhodnutí o intervenci. V půlce dubna 1619 vtrhli Češi pod velením Jindřicha Matyáše Thurna na Moravu a obsadili město Znojmo. Sem se dostavila i moravská opoziční šlechta s ozbrojenou mocí. Jejím velitelem a mluvčím nebyl nikdo jiný než Ladislav Velen. Ten zde 2. května veřejně vyhlásil, že se Morava připojuje k povstání českých stavů.

Jak známo, povstání bylo ukončeno bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Po ní následovaly tvrdé perzekuce. Kromě popravy 27 povstalců (21.června 1621) nastaly rozsáhlé konfiskace. Také Ladislav Velen byl mezi odsouzenými, ale popraven nebyl. Podařilo se mu uprchnout do Uher (později patřil k hlavním politickým i vojenským představitelům emigrace), takže jeho jméno bylo aspoň symbolicky přibito na šibenici a jeho majetek byl zkonfiskován. Rudské panství ovšem jen z poloviny. Shodou náhod nebo možná i předvídavostí nechal půl panství se zámkem přepsat na svou ženu Alžbětu z Thurnu, jíž se konfiskace vyhnuly. Alžběta zemřela roku 1622 a majetek připadl jako odúmrť císaři, od něj jej pak získal Karel z Lichtenštejna, Ladislavův dřívější přítel, nyní vůdčí osobnost rekatolizačních snah a zároveň člověk, který v tomto období díky svému postavení pohádkově zbohatl.

Vlastní Červenou Vodu, jako součást štíteckého panství, držel Pavel Kathar z Katharu, ale ne příliš dlouho, již v roce 1602 jej prodal Janovi staršímu Odkolkovi z Újezdce. Odkolkové byli starý vladycký, později panský rod, pocházející z Mladoboleslavska, ale na konci 16. století získali i rozsáhlé statky na Moravě. Štítecké panství drželi až do roku 1624, kdy jim bylo, s mnoha dalšími, zkonfiskováno, když se zapletli do stavovského povstání. O jejich účasti na tomto povstání se mi nepodařilo nic bližšího zjistit, ale pro lepší představu o tehdejších událostech uveďme, že nebyli odsuzováni jen přímí účastníci protihabsburského odboje, tedy vojáci sloužící ve stavovském vojsku, ale mnohdy stačilo jen to, že ze strachu uposlechli rozkazů povstalecké vlády nebo platili povinné daně. Tak se stalo, že někdy, zvláště ve městech, přišlo o majetek více katolíků než protestantů, ačkoli právě myšlenkou rekatolizace obyvatelstva se císař a jeho přívrženci oháněli.

Možná někoho napadne: jak to, že mlýnický statek, majetek protestanta Dominika Schürera zůstal konfiskacemi nedotčen, ačkoli všechny majetky okolo „změnily majitele“? Byl Dominik tak pasivní při povstání nebo tak loajální s habsburskou vládou nebo úředníkům nestálo za to zastavit provoz hutě prakticky bezvýznamného majitele dodávajícího sklo i ke dvoru? Při pohledu sem se nám naše zrcadlo poněkud mlží a nám se zřejmě již nepodaří zjistit skutečný stav věci.

Pro ilustraci si uveďme ještě několik čísel: Z přibližně 1600 šlechtických rodin bylo 680 odsouzeno, z toho 160 přišlo o majetek úplně, některé o dvě třetiny, polovinu nebo třetinu.

Ke zkonfiskovanému štíteckému panství se dostal, taktéž nejvyšší kancléř Karel z Lichtenštejna (za nepřítomnosti císaře nejvyšší osoba v království), čímž se mu podařilo sjednotit dvě panství – štítecké a rudské. Toto spojení pak vydrželo až do konce feudalismu. Jedinou výjimkou v jednolitosti byla Mlýnice, kterou vlastnili Schürerové, poté Langerové z Langendorfu a nakonec jej Lichtenštejnové získali v roce 1737, ale to již předbíháme dobu.

Na závěr dnešního nahlédnutí do zrcadla dějin se ještě krátce zastavme u bělohorských událostí na území další části obce, tehdy ještě neexistující Orlice. Na začátku století vlastnil králické panství Jiří Fridrich z Hohenlohe. Byl to představitel německého šlechtického rodu, který stál na straně Luterovy reformace a hlásil se k protihabsburské části šlechty. Po vypuknutí stavovského povstání se stal jedním z organizátorů českého stavovského vojska. Po porážce na Bílé hoře byl i jemu majetek zkonfiskován. Nedlouho poté se Jiří Fridrich „udobřil“ s císařem, přešel do jeho služeb (stalo se tak roku 1623) a za dalších 5 let mu byl majetek navrácen.

Shrneme-li si situaci v obci po Bílé hoře, zjistíme, že krom statku na Mlýnickém Dvoře byl všechen majetek zkonfiskován a de facto rozdělen na dvě panství – Lichtenštejnské se sídlem v Rudě nad Moravou a králické, které v době, kdy opouštíme naše vyprávění, náleží císaři.

Začíná evropský vojenský konflikt známý jako a třicetiletá válka a s ním přichází velmi těžká a dlouhá doba znamenající jak hmotný úpadek (způsobený konfiskacemi, ale samozřejmě i válkou), tak částečně i pokles kulturní úrovně (kupříkladu podle doložených skutečností před třicetiletou válkou uměla většina obyvatel číst, což budilo velký obdiv u návštěvníků přicházejících z ciziny). Ovšem není vše jen černé nebo bílé. Vítězstvím protireformace se u nás začal prosazovat nový architektonický sloh, baroko, a ten označovat za úpadek nebo pokles si asi nedovolí nikdo z nás.

Ing. Václav Jetmar