10. Na skok za hranice

V dnešním vyprávění se vydáme hodně proti proudu času. Vypravíme se za hranice Moravy do Čech a pokusíme se sledovat dění na území králického panství a především pak Dolní a Horní Orlice. V šestém pokračování našeho nahlížení do zrcadla dějů dávno minulých jsme se dostali až k roku 1650, kdy se králické panství dostalo pod vládu Althanů, jmenovitě Michala Ferdinanda Althana. Již na počátku se musím zmínit o tom, že výše uvedený rod vlastnil králické panství až do roku 1945. Tímto se dostáváme z historického hlediska do trochu zajímavé situace, neboť území, kde se po tři staletí nezměnil majitel není až zase tolik. Ale to jen tak na okraj, pojďme se pustit do sledování dějinných souvislostí.

Althanové udělali z králického panství pouze správní středisko, sami si budovali a rozšiřovali své sídlo v Mezilesí. Ačkoli sem často zavítali, jejich pozornost byla v největší míře věnována pouze hospodaření. Již dříve jsem uvedl, že s příchodem renesance se ze šlechtice - bojovníka pomalu ale jistě stává hospodář. Můžeme si to ukázat právě zde. Začínají se množit různé soupisy majetků a výkazy hospodaření, ať už pro potřeby správce hospodářství, pána nebo přímo panovníka (císaře). Kupříkladu z urbáře z roku 1669 lze vyčíst mnoho údajů, které nám pomohou udělat obrázek o stavu panství. V urbáři se uvádí stav jednotlivých obcí a je zde i seznam finančních i robotních povinností poddaných. U robot je ovšem možné zkreslení, neboť autor díla mohl považovat některé povinnosti za tak samozřejmé, že mu nestálo za to se o nich zmiňovat. Z tohoto urbáře se tedy můžeme dočíst, že v Orlici bylo v té době 16 sedláků a 12 zahradníků. V té době se ještě nevyznačovala zvlášť Orlice Horní a Dolní, pravděpodobně však šlo o Dolní, Horní začala vznikat později z původního dvora. V urbáři jsou uvedeny tři nově vzniklé zahradnické usedlosti a je možné, že jejich vznik nějak souvisí s postupným vznikem Horní Orlice. Každopádně víme jistě, že Horní Orlice vznikla někdy před rokem 1693, takže nedlouho po sestavení urbáře. A právě z roku 1693 máme zprávu ve které se praví, že v Horní Orlici žilo 25 zahradníků a 10 domkařů (obyvatel bez půdy).

Také se dovídáme, že v tomto roce Michal Václav II. změnil robotu ke dvoru v Králíkách na 61 zlatých a 30 krejcarů splatných ve dvou ročních splátkách, jak bylo tehdy obvyklé. Pokud bychom chtěli nějakým způsobem spočítat, jak se změnily povinnosti poddaných vůči vrchnosti (finanční i robotní), zjistili bychom, že se za posledních sto let zvýšily přibližně šestkrát. Nic to však nemění na faktu, že v poměrně klidném období po třicetileté válce došlo k vzestupu hospodářské úrovně i počtu obyvatel. Právě noví obyvatelé přicházeli zřejmě z několika míst Svaté říše římské (pravděpodobně z území dnešního Německa) a samozřejmě také ze sousedního Kladska a Slezska.

Podívejme se do sousedních Králík, abychom zjistili, jak na tom město bylo. Můžeme se dozvědět, že ve městě bylo mnoho cechů (kováři, zámečníci, bednáři, truhláři, soustružníci, koláři, tkalci a pletaři a od roku 1750 existoval také cech krejčích). V letech 1650 a pak ještě v rozmezí let 1676÷1678 byl opravován kostel a právě někdy v těchto letech dorazil do zdejšího kraje nový umělecký styl – baroko (právě na kostele se vyskytují barokní prvky z tohoto období).

Když už jsem narazil na kostel, bylo by vhodné se aspoň ve zkratce zmínit o jiné církevní stavbě - klášteru na hoře nad městem, tehdy nazývané Lysá hora. Její vrcholek již dlouhou dobu sloužil jako poutní místo a nyní, v období rekatolizace její význam neustále stoupal. Proto nechal králický farář Ch. L. Schlieman roku 1695 položit základní kámen k mariánské poutní kapli. Tento záměr byl velice záhy přehodnocen a králický rodák a člen metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze - Tobiáš Becker, nechal roku 1701 přepracovat plán z pouhé kaple na velký barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Zhruba v této době se hora začala nazývat Hora Matky Boží. A netrvalo dlouho a kolem kostela byl vystavěn klášter. Stalo se tak mezi lety 1706 až 1710 a od této doby byl osazen příslušníky řádu servitů, služebníků Panny Marie. Za další tři roky se v kraji objevila morová nákaza a to se již věřící do kláštera hrnuli proudem. Můžeme s klidným srdcem říci, že od doby zbudování klášter neustále žije a nikdy neupadl v zapomnění, dokonce přežil hromadné rušení klášterů za Josefa II. To ovšem králické měšťany stálo značné úsilí a pomohla až návštěva samotného císaře při příležitosti kontroly pohraničí ( stalo se tak 3. dubna roku 1779 a byla to již druhá císařova návštěva, první se odbyla roku 1765), při které se měšťanům podařilo císaře přemluvit.

Do života kraje zasáhly značnou měrou tzv. války o habsburské dědictví. Š½ádné velké vojenské operace se tu neodehrávaly, nicméně procházela tudy několikrát vojska obou stran. V roce 1742 tudy táhl sám pruský král Fridrich II. Následujícího roku byl podepsán mír, ale konflikt se zanedlouho rozhořel nanovo. Roku 1744 dvakrát vtrhlo do Králík pruské vojsko a vymáhalo výpalné. V prosinci sem přitáhlo císařské vojsko, aby uklidnilo situaci, ale byla to výpomoc jen částečná, protože podle tehdejších pravidel museli králičtí vojáky živit. Místo výpalného museli tedy shánět obživu „svým“. Následujícího roku, když císařští odtáhli, bylo město dvakrát vydrancováno, neboť již bylo tak finančně vyčerpáno, že nemělo na výpalné. Marie Terezie v těchto bojích příliš úspěšná nebyla a při konečném vyúčtování se Kladsko a Slezsko oddělilo od zemí rakouského mocnářství s stalo se součástí Pruska. Byla to pro zdejší obyvatelstvo velká změna, neboť právě tehdy se Králicko stalo pohraničím. Obyvatelé najednou při svých běžných cestách do Mezilesí museli přecházet hranici. Pravdou je, že díky různým smlouvám měli situaci poněkud usnadněnou (například řemeslníci na Králicku mohli využívat bělidla na Kladské straně), přesto to ale byl svým způsobem počátek pašeráctví v těchto končinách. Nicméně některým poddaným v Kladsku se náhlá změna „občanství“ nelíbila a přešla na českou stranu. Althanům nezbylo prakticky nic jiného než se stát loajálními příslušníky dvou států, pokud si chtěli zachovat své državy.

Aby utrpení nebylo dost, v letech 1757÷1763 probíhala sedmiletá válka a Prusové se zase několikrát proběhli po krajině, zcela jistě ne bez následků. Pro obyčejný lid měla válka prakticky stejné následky jako mor – bylo jedno z které strany přišla, způsobovala utrpení a bolest bez rozdílu národnosti i víry.

Ale zpět k oběma Orlicím. Po příchodu barokního stylu do Králík se začal rozšiřovat i po okolních vesnicích. Šlo o jeho formu, odborníky dnes nazývanou jako vesnické baroko. V letech 1756÷1757 byla tímto slohem vystavěna kaple Svaté Barbory v Horní Orlici. Za vlády Marie Terezie, kdy byl sepisován tzv. tereziánský katastr, byly obě Orlice zařazeny do nejhorší, osmé , bonitní třídy. To znamená, že výnos byl jen 2,5 násobek výsevu. Zdejší půda tedy nebyla výnosná s stěží stačila k obživě obyvatelstva. Jak už jsem se zmiňoval několikrát, bylo obyvatelstvo nuceno si hledat obživu i v jiných oborech. Tak se dozvídáme, že v roce 1757 bylo v Dolní Orlici 7 tkalců, tři přadláci a 6 nádeníků-přadláků a v roce 1761 bylo v Horní Orlici 5 tkalců, jeden přadlák a 18 nádeníků-přadláků. Prakticky třetina obce se již živila textilní výrobou. Ze záznamů se bohužel nedozvíme, kolik lidí se živilo pěstováním lnu, čímž by toto číslo samozřejmě ještě vzrostlo. V této době měla Dolní Orlice 415 obyvatel a Horní 70. Tehdy byly obce spojené pod jednou správou a představovaly druhé nejlidnatější místo panství po Králíkách. Zajímavostí je, že obyvatelé Horní Orlice neměli robotní povinnosti, platili pouze finanční dávky.

Na počátku 19. století probíhaly napoleonské války. Ty do zdejších dějin přímo nezasáhly, ale kraj ušetřen nebyl. Po prohrané bitvě u Slavkova (1805) se sem uchýlily ruské oddíly a přinesly tyfus a černé neštovice. Teď to měli obyvatelé z obou stran – vojna i nemoci. Těžko vybrat.

Druhá polovina 19. století byla pro Orlice opět obdobím rozvoje. Jen v Dolní Orlici bylo v té době přes 500 obyvatel, měla vlastní novou školní budovu (stará zřejmě nevyhovovala ani po předchozím rozšíření). V obci byl také vrchnostenský dvůr, myslivna a dva mlýny. O stoupajícim významu svědčí i to, že součástí katastru se staly i Horní Boříkovice. Horní Orlice měla v té době také kolem pěti set obyvatel, tedy za jedno století se jeho počet téměř zdvojnásobil.

V roce 1858 byl zřízen v Králíkách poštovní úřad, který obstarával spojení mezi Zábřehem a Králíkami, v roce 1869 byl uveden do provozu i spoj na nádraží v Ústí nad Orlicí. Do Červené Vody fungovala poštovní jízda. Obyvatelé Orlic to tedy měli poněkud „z ruky“, ale v roce 1899 se otevřením lokální dráhy Štíty – Dolní Lipka situace značně zlepšila. Doprava již tedy mohla probíhat jak po silnici, tak železnicí.

Průmyslová revoluce s sebou přinesla přesun obyvatelstva z vesnic do měst. Porovnáme-li počet obyvatel v obou Orlicích v roce 1880 a 1910 zjistíme, že se z původních 1162 snížil na 977, kdežto v průmyslových Králíkách se z 2950 zvýšil na 3629, čímž samozřejmě nechci tvrdit, že se všichni přestěhovali právě do Králík.

Události při vzniku Československé republiky v roce 1918 a pozdější vývoj byly částečně popsány v předchozím díle a není ani cílem tohoto dílka je nějak podrobně rozebírat. Zvídavý čtenář, pokud bude chtít, si jistě literaturu na toto téma zajistí (ikdyž pravdou je, že zřejmě veškerá literatura popisující toto období se věnuje Československu obecně, o našem regionu jsou zprávy pouze útržkovité, snad jen s výjimkou stavby pohraničního opevnění, ta byla popsána v celku podrobně). Chtěl bych jen podotknout, že na rozdíl od ostatních částí pozdější Červené Vody zřejmě ani jedna Orlice neměla českou menšinovou školu (alespoň se mi to nepodařilo zjistit) a pokud zde žili Češi, pravděpodobně posílali své děti do menšinové školy v Králíkách.

Tímto vcelku rychlým tempem jsme překlenuli období téměř tří set let a srovnali krok s dějem popisujícím moravskou část Červené Vody, příště si tedy povíme něco o druhé světové válce a poválečném období.

Ing. Václav Jetmar