8. Konec monarchie

Již na konci minulé kapitoly jsme se dostali do století páry, století ve kterém se začala neuvěřitelnou rychlostí roztáčet spirála objevů a vynálezů, jež trvá dodnes. Toto století vcelku rychlým tempem zahájilo sled změn v životě celé společnosti. Změny zasáhly všechny naše předky a ani my nemáme velkou možnost před nimi uniknout.

Pokud jsme v předchozích kapitolách neměli valnou šanci vidět více, než pouhé obrysy událostí, nyní je již informací tolik, že je nutné některé z nich vynechat, abychom zachovali plynulost vyprávění a přitom nepřekročili vymezený prostor. Pokud tedy některý ze čtenářů nenajde v následujících řádcích informace, na které je zvědav, nechť mne pro to nezatracuje.

Po revolučním roku 1848 přišlo relativně klidné období (přerušené na našem území pouze Prusko-rakouskou válkou), při němž se upevnila absolutistická moc, ale také se zároveň začaly prosazovat změny ve velkém. Již dále se nebylo možné bránit novinkám. I do nejzastrčenějších koutů monarchie pronikala průmyslová revoluce. Z předchozí kapitoly víme, že se v Červené Vodě již pevně uchytilo průmyslové zpracování tkanin, kartáčnictví, zpracování dřeva a další obory průmyslové činnosti. Ze zpráv, které máme to vypadá, že ve druhé polovině 19. století a zvláště pak na přelomu století 19. 20. začaly takovéto podniky růst jako houby po dešti. Pro příklad uveďme, že v roce 1898 zahajuje činnost mechanická pestrobarevná tkalcovna firmy Schmied a syn. V tomtéž roce vzniká tkalcovna firmy Eduard Dittrich, 1909 továrna Johann Müller, o rok později podnik Josef Wagner a v roce 1912 továrna firmy Eduard Effenberger. Barvírny Adolf Schmied a Ernst Fiebich získávají parní pohon. Pro malé a zastaralé podniky to ale značí konečnou stanici. Nejsou s to čelit konkurenčnímu boji a postupně zanikají.

Alespoň na chvíli se zastavme u Prusko – Rakouské války, která zasáhla i naše území, ačkoli se v těchto končinách nic významnějšího neodehrálo. Ze zápisků pozdějšího starosty Johanna Kubecka se dozvídáme, že od slezské války za Marie Terezie nebyla obec v bezprostředním válečném nebezpečí. Od května 1866 se však v celém okolí ukvartýrovaly rakouské jednotky k ochraně hranic, přičemž hlavní stan byl rozbit v České Třebové. Do Červené Vody přitáhlo několik kumpanií jezdectva - husarů a hulánů (v zápiskách se píše o 7.000 mužů). Ke konci června začaly přicházet zprávy o blížícím se pruském vojsku, které vyvolaly zmatek. Lidé utíkali ze svých domovů, ale na druhý den se vraceli, neboť zprávy se ukázaly jako nepravdivé, ovšem zmatek neustále narůstal. Mezitím docházelo k různým potyčkám, ale nikdy nešlo o nic vážnějšího, pouze jedenkrát vtrhla do Králík pruská jízda o síle 50 mužů, ale byla zahnána. Na území dnešní obce se 28. června strhla jediná šarvátka, když se utkali čtyři pruští husaři a dva Rakušané mezi Orlicí a Červenou Vodou. Den na to přišla zpráva o bitvě u Náchoda, načež se lidé chodili dívat na Černou horu (dnešní Suchý vrch), aby alespoň viděli krajinu, kde se bojuje. Nedlouho poté přišla zpráva o bitvě u Hradce Králové a následně procházely obcí zbytky rakouského vojska zpět do vnitrozemí, někteří ranění vojáci se zde nechávali ošetřovat.

V polovině července obsadil Červenou Vodu pruský pluk a po rekvírování nastala v obci nouze o potraviny. Proti pruským vojákům v této oblasti vedl partyzánskou válku kapitán Vinenot (nemáme zprávy, zda šlo o vojáka v činné službě, vysloužilce, či „pouhého“ odbojného vlastence velícího skupině bojovníků) spolu se sympatizujícími četníky a financi. To se Prusům samozřejmě nelíbilo a uspořádali na něj zátah. Vinenotovi se však podařilo uprchnout někam do Jeseníků, když byl předtím právě četníky varován o blížícím se nebezpečí.

Po uzavření příměří (28. srpna 1866) se pruská vojska stáhla a za rekvizice byla zaplacena náhrada 6.000 zlatých. Peníze však nebyly mnoho platné, neboť nebyly k dostání potraviny, které by bylo možné za ně koupit.

Ve válečném roce 1866 poskytl císař František Josef I. obci Červená Voda příspěvek ve výši 500 zlatých na vytvoření nemocničního fondu. Podle obecní kroniky byly peníze uloženy ve spořitelně v Králíkách. Tato událost byla pro občany a místní spolky výzvou, aby se přičinili o zvýšení kapitálu. Předsedou obecního výboru pro postavení nemocnice se stal tehdejší starosta obce pan Johann Kubeck. Přes všechnu snahu částka nedosahovala potřebné výše. Pomohla náhoda. Dne 15. prosince 1895 zemřel v Terstu vrchní štábní lékař a osobní lékař císařův Dr. Kleofas Mann, rodák z Čenkovic. Ve své poslední vůli odkázal 12 tisíc zlatých na stavbu nemocnice, 30 tisíc zlatých na zřízení stravovacího fondu pro nemocné, 10 tisíc zlatých pro nadaci dělníků invalidů, 20 tisíc zlatých pro žákovský stipendijní fond. Těžko říci, co jej k tomuto skutku přimělo, nutno však konstatovat, že především díky štědrosti tohoto muže mohla vyrůst budova nemocnice. O její výstavbě rozhodla obecní rada 7. dubna 1897 a ještě téhož roku byl položen základní kámen. Výstavbu měl na starosti stavitel Josef Hübner z Králík. V období od r. 1897 do otevření nemocnice byla postavena hlavní budova, ihned po jejím dokončení izolační pavilon a prádelna. Ke zdaru díla přispěli svými peněžitými dary občané, také stát 15 tisíci korunami. Kníže Johann II. von und zu Liechtenstein daroval obci 8 tisíc korun.

Přestože obec byla ve druhé polovině minulého století značně zatěžována i dalšími projekty, např. stavbami hasičských zbrojnic, hlavně však stavbou školní budovy (nyní tzv. stará škola), nemocniční fond rostl - v r. 1897 bylo na účtu uloženo 13.634 korun.

O tom, že v obci bylo živo, že se neustále zvyšovala úroveň, svědčí mnoho záznamů. Nelze vše vyjmenovat, tak alespoň ve zkratce: Od roku 1867 měla Červená Voda jednočlennou četnickou hlídku, v roce 1870 zde již byla četnická stanice. V letech 1872÷75 byla vystavěna měšťanská škola, přičemž obecnou školu měla obec již od roku 1697. V roce 1875 byl založen hasičský dobrovolný spolek a začla výstavba zbrojnice vedle dnešní staré školy a je na místě poděkovat nynějším hasičům, že pokračují v jejich práci a daří se jim, alespoň částečně, uchovávat ukázky tehdejší techniky a výstroje.

V budově dnešní pošty bydlel Josef Langer, který zde měl hotel a zároveň byl ředitelem měšťanské školy. V roce 1886 se rovněž přičinil o výstavbu poštovního sálu (také v této budově). Těžko si dnes představit ředitele školy vlastnícího hotel a ještě poštu. Tenkrát to zřejmě nebyl problém, ovšem jen dočasně – v roce 1898 byl poštovní úřad zestátněn a o rok později musel Josef Langer zavřít i hotel. Od roku 1891 měla obec lidovou knihovnu a od 1897 zde fungoval spořitelní a záloženský spolek (v roce 1912 přibyl další finanční úřad – Š½ivnostenská spořitelní a kreditní pokladna). Minule jsme se obeznámili s krátkou historií poštovního úřadu v Mlýnickém Dvoře. Nyní můžeme doplnit, že v roce 1897 byl opět otevřen.

Den před koncem roku 1899 byla slavnostně otevřena železniční trať Dolní Lipka – Štíty. Trať měla dále vést do Hoštejna, kde se měla napojit na hlavní tah (Olomouc – Praha). K tomu už, bohužel, nedošlo a důsledky tohoto „nedodělku“ pociťujeme dodnes, neboť spojení s Prahou a dalšími velkými městy by bylo rozhodně rychlejší. Další z vymožeností moderní doby – telegraf – k nám dorazil až ve dvacátém století – roku 1901 (v Praze byl zaveden první telegraf o více jak půl století dříve, v roce 1847). Od roku 1908 má Červená Voda veřejný vodovod a v roce 1913 byla provedena první regulace zdejšího potoka. V roce 1914 k telegrafu přibyl i telefon a dokonce byly zřízeny telefonní pobočky v Šanově a Moravském Karlově. V tomtéž roce byla dokončena hrubá stavba plánované elektrárny. Toto dílo se ovšem nepodařilo dotáhnout do konce a tak budova posléze sloužila jako starokatolický kostel.

Poslední čtvrtina devatenáctého století byla i dobou hromadného vzniku různých spolků. V tehdejší monarchii byla politika otázkou jen několika desítek vyvolených (především z řad šlechty), ostatní o ní směli hovořit pouze v hospodě nebo při klábosení se sousedy přes plot a to ještě ne moc nahlas. Spolky tedy byly určitou náhradou politických stran. Jejich doba se ale nezadržitelně přiblížila. Červená Voda šla také s dobou. Byl založen spolek veteránů, pěvecký a hudební spolek, cyklistický spolek, dělnický konzumní spolek, hasiči, rolnický spolek a mnoho dalších.

Dnešní vyprávění ukončíme stručným výčtem událostí v letech 1914÷1918. V Sarajevu byli zavražděni následník rakouského trůnu Ferdinand d´Este a jeho choť. Necelý měsíc po tomto činu následovala částečná mobilizace a za další týden již mobilizace všeobecná. Z původně lokálního konfliktu se vyklubala první světová válka a s ní se přiblížil i konec monarchie. V roce 1915 přišlo do Červené Vody 114 válečných utečenců z Istrie (Slovinců a Chorvatů). V následujícím roce prakticky došlo k zastavení výrobní činnosti a obchodu, byly zrekvírovány kostelní zvony a rozpuštěna finanční stráž. O další rok později, v roce 1917, si situace na frontě vyžádala další posily a tak bylo z naší obce povoláno přes 400 mužů do armády, což mělo za následek, že zůstalo minimum pracovních sil na obdělávání polí a tím se vlastně prohlubovalo strádání lidí hladem.

Ing. Václav Jetmar